PŘEDSTAVENÍ divadelního družstva ČKV 6. 2. 2010
Distanční jízda Londýn-Praha
Do Národního domu na Vinohradech se onoho 22. dubna 1899 hrnuli především rodinní příslušníci a známí členů Klubu velocipedistů Vinohrady. Jakby ne: páni sportsmeni zde premiérovali divadelní hru Dr. Antonína Pařízka „Distanční jízda Londýn-Praha“. Věřím, že se všichni bavili. Jistě ale zdaleka ne tolik, jako návštěvníci divadelního sálu v Úněticích. Tam se totiž v sobotu 6. února 2010 konala obnovená premiéra téhož kusu v podání divadelního družstva Kohout. Bylo tvořeno jako už tradičně členy Českého klubu velocipedistů 1880, vyztuženo obětavci Spolku staromilců a několika sympatizanty dosud neorganizovanými.
Klubová zábava
Společnost 80. let předminulého století žila v době, kdy čas plynul pomaleji, lidé k sobě měli blíž a různá sdružení, od profesních přes kulturní po sportovní, plnila řadu funkcí nad rámec svého hlavního poslání. Nejinak velocipedisté. Kromě výletů, závodů a schůzí pořádali věnečky, maškarní plesy, hudební dýchánky a také divadelní představení – lidé se chtěli bavit odnepaměti. Protože však ovladač televizoru byl ještě v nedohlednu, museli se o zábavu postarat sami. Díky tomu se nám dochovaly i divadelní kusy, které psali toho schopní členové spolků sami. Tak jsem před časem koupil v antikvariátu „Svatbu na velocipedu“, kterou divadelní družstvo Kohout secvičilo a předvedlo před dvěma lety. Později jsem objevil v knihovně Fakulty tělesné výchovy a sportu UK „Distanční jízdu Londýn-Praha“. Nedalo se nic dělat, znovu jsme šli do toho.
Obsazení hry napovídá, že ji Dr. Pařízek psal klubu na tělo – počet rolí zřejmě odpovídá počtu členů, kteří si chtěli zahrát. Proto jsou tam i dvě figury, které sice neslezou z jeviště, ale za celou dobu jednoaktovky nepromluví, hrajíce karty; jen na konci zvolají spolu se všemi ostatními: „Ať žije distanční jízda“.
Distanční jízda
Tím se tehdy rozuměl etapový, případně štafetový závod. I takové se v těch dobách jezdily, kupříkladu mezi Prahou a Vratislaví, kdy si poselství předávali členové cyklistických klubů z měst, jimiž vedla trasa.
Pařízkova jednoaktovka se odehrává v hostinci, kam postupně přicházejí jednotliví členi místního cyklistického klubu Rorejs. Když už tam jsou všichni (a na jevišti prakticky není k hnutí), přečte jednatel nahlas zprávu, že přes městys vede trasa distanční jízdy tandemů z Londýna do Prahy. Na to je třeba se připravit a jezdce přivítat! V obecném rozrušení vpadnou do hostince dva udýchaní cyklisté, aby se tu skryli před rukou zákona – právě totiž přejeli psa. Aby neprozradili svoji totožnost, napadlo je dělat Angličany, ač se anglicky vzmohou jen na rostbíf. Inu zápletka k popukání, zejména v okamžiku, kdy do restaurace vstoupila starší teta s mladou neteří, která se zalíbením upřela na „Angličany“ zrak. Dojem umocnila skutečnost, že ČKV dle svých stanov z roku 1880 nepřijímá do svých řad dam, takže ženské role svěřeny mužům. Alespoň že se neteř (na rozdíl od šedovousé tety) oholila.
A teď finále: do restaurace vletí policajt, a chce domněle anglické racery kvůli přejetému psovi (patřil purkmistrovi!) zajmout. Neteřinka je brání, když vtom přijde sám purkmistr, aby věc vyřešil. Jezdci jsou mu představeni jako Mister Brendy a Mister Kvekr. Cože, Brendy?, podiví se purkmistr. Vždyť je to můj synovec Venca Miler z Prahy. Pes nepes, nastává radostné vítání. A jak se všichni radují, vběhne do lokálu sklepník a hlásí, že městečkem projeli skuteční distančníci. Rorejsníci všechno prošvihli. Načež všichni zvednou půllitry a radostně zvolají – viz výše.
Nic nového
Od počátku nácviků bylo těžké zapamatovat si texty rolí (s výjimkou zmíněných dvou karbaníků), protože dr. Pařízek chtěl i mluvou navodit náležitou psinu, až se mu to občas i vymklo z pera: „Tušímť, nehodí se pro člověka věku pokročilejšího navěšeti na se oděvu chlapeckému ne nepodobného.“ Proklínali jsme slaboduchý text i zápletku, zřejmou jen co se zvedla opona. Jenomže nakonec byl výsledek překvapivě dnešní: pan krejčí Šáfr co chvíli vykřikoval, jak všechno zná, protože byl v Paříži, profesor Pilnáček, aby vypadal jako vzdělanec, mluvil tak šroubovaně, že si sám nerozuměl, soukromník Motyčka, namyšlený tupan, lezl domnělým Angličanům do zadku, a ti zase než se přiznat, uchýlili se k přetvářce. Hostinský Šebele jako správný podnikatel poručil do kuchyně “Ať jim dají na rostbíf to starý maso, Engličani to mají rádi, když to je cejtit!“ Skuteční závodníci pak projeli městem, aniž by to místní moulové zpozorovali. „Ať žijí!“ No řekněte, není to kus veskrze dnešní?
Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk, praví české rčení. Protože ČKV má za sebou už druhý divadelní kus, je třeba pokračovat. Momentálně hledáme text jiné frašky, kterou ČKV uvedl 25. listopadu 1893. Je to zřejmě něco ještě aktuálnějšího, soudě podle názvu „Manžel v base“.
———
Poznámka: Ani při zkouškách ani během představení nebylo trýzněno ani utraceno žádné živé zvíře
Jan Králík
